O tom, že v posledních několika letech nestíhám hrát hry a už vůbec ne je dohrávat, bych mohl napsat solidní elaborát. Je to způsobeno hned několika faktory, které určitě netrápí jenom mě. Schválně, kdy jste naposledy dohráli nějakou pořádnou hru? Před několika hodinami, dny, týdny či měsíci? U mě vítězí poslední varianta. Bohužel. Hraní her už dávno není mojí hlavní náplní večerních chvilek volna. Hraní her je totiž celkem náročná činnost, oproti takovému sledování filmů.
Nemůžete si udělat popcorn a jít pařit Gears of War. Jak by potom vypadala klávesnice? A vůbec, jíst při hraní her prostě nelze. S pitím to je lepší a taková pěkně vychlazená jedenáctka zlatého pramenu je tím nejlepším isotonickým povzbuzovačem při hraní náročnější akcí. Přesto existuje spousta jiných činností, při kterých si člověk vyčistí hlavu a odpočine. Není nad noční plavání.
Tím jsem vlastně uvedl první důvod, proč už tolik nehraju - není to pohodlné a o nějakém odpočinku se nedá mluvit. Dříve jsem vydržel u kdejaké hry několik hodin a dnes jsem rád, když to dotáhnu k 2-3 hodinám. Je to tím, že přes den člověk dělá hafo jiných věcí, od sportu až po různé stereotypní činnosti. K tomu dobrých pár desítek minut zabere zevlování po síti všech sítí a když už by člověk měl trochu toho času na hraní, zjistí, že na to nemá ani chuť, ani náladu a síly také chybí. Hraní her je tedy náročné nejen fyzicky (ach ty moje záda), ale především časově.
Naposledy jsem poctivě dohrál Rainbow Six Vegas 2, to bylo někdy na podzim. Jenže, to jsem byl v Rakousku na vinobraní 3 týdny a po večerech jsem ani nic jiného dělat nemohl. Nebyl internet, filmů jsem si také moc nevzal, tak co jiného dělat? Tím se dostávám k druhému faktoru, který mi v hraní her brání. Ač se to může zdát někomu divné, hraní her čím dál tím častěji považuji za totální ztrátu času a raději si pročítám různé články, komentáře, novinky, abych se dozvěděl něco zajímavého. Říkám si, když už do toho kompu čumíš, měl bys z toho něco mít. Tak čtu, čtu a přijímán tuny informací a pořád je to málo. Připadám si jako Číslo 5. Také zjišťuji, že čím dál tím méně her je pro mě zajímavých - lepší grafika, fyzika, prostředí, ale kde je nějaké nóvum, pořádný filmový příběh, nový přístup k ovládání a řešení situací? Občas se sice objeví nějaká ta hříčka, u které si člověk sedne na zadek, ale pořád to jsou většinou krátkodobé casual hry, které beztak omrzí a vzpomínka na ně se rozplyne během pár dní. Herní průmysl se nachází v jakési cryostázi, vyčkává, vaří z vody a jenom sem tam se objeví “must have” titul, který se nedá odmítnout. Tím posledním byl pro mě bezesporu Left 4 Dead, který mě dostal naprosto unikátní hratelností.
Takže částečně si za to mohou hry samotné - nestojí mi prostě za to, abych je dohrál. V posledních pár týdnech jsem rozšířil svoji sbírku her o pár titulů, které si určitě zaslouží svoji pozornost - BioShock (rozehraný), Crysis, Resident Evil 4 (kdysi dávno rozehraný), Call of Cthulhu (málo známý klenot), GRID (nešlape, jak má), FEAR (asi mám strach se do něj pustit), FlatOut: Ultimate Carnage (nešlape podobně jako GRID), Mafii (povinnost), Painkiller Black Edition (dohráno, z nostalgie). Z těchto her mám dohranou pouze Mafii a Painkillera. Navíc jsem se nezmohl. A to nejsou vůbec špatné hry - akorát nemám čas si je pořádně vychutnat. V rozehraných hrách bych mohl pokračovat - Vampire The Masquerade Bloodlines (přišel jsem o savy), Brothers in Arms: Road to Hill 30 (také ztráta savů), Dark Messiah of Might and Magic, Gears of War, World Racing 2, Burnout Paradise, Nikopol, či stařičké MDK. Vidíte, těch restů mám na sakry a možná bych místo psaní na blog měl s tou hromadou nedohraných kousků něco udělat. Jenže, teď po tomto článku na to nemám chuť, čas, náladu ani sílu. No a jsme tam, kde jsme byli.
Další články z Deníku redaktora Doupě.cz:
